Hádala jsem se sama se sebou ve čtyřech. Vyhrála ta, co mlčela

Nejdřív se na to video koukni. Pak ti vyzradím tajemství 🙂

Hádají se v něm čtyři ženské o jednu knížku. Jedna tvrdí, že to tak neřekla. Druhá, že to napsala. Třetí počítá čárky. Čtvrtá to nečetla a chce, aby to vyšlo. Jsou to čtyři verze jedné. Mě. A pátá židle u toho stolu je celou dobu prázdná! 🙂

Natočila jsem to za necelou hodinku. Po postavách. Nejdřív všechny věty té s maskou a mokrými vlasy, protože co s tím, když už jsi v takovém stavu. Pak té s propiskou. Pak zas rychle převléknout a natočit tu na okně s vějířem. No a nakonec ta v červených šatech s hrnkem. Dvacet osm klipů, čtyři minuty osmnáct vteřin. Skončilo to na minutě třináct.

Sedmadvacetkrát jsem nahlas řekla „stop“

Po každé replice jsem zůstala tři vteřiny s postavou, pak řekla nahlas „stop“ a teprve pak sáhla na telefon. Vypadá to jako blbost. Je to jediný důvod, proč v tom videu nikde není vidět ruka, která vypíná mobil. Protože zatím nemám holt lepší techniku.

To slovo „stop“ je důležitý. Střihne se půl vteřiny před ním a nemusí se odhadovat, kde končí scéna a začíná mobil. Řekla jsem ho v sedmadvaceti klipech z osmadvaceti. Ale je to docela dobrej trénink na „nechci“, „konec“ atd.!

Začátky replik jsem chtěla najít strojově, z přepisu řeči. Nešlo to. Přepisovač krajní slova natahuje. Jednomu „Ty“ naměřil dvě vteřiny a jednu desetinu, což by byla nejdramatičtější slabika v dějinách. Nakonec to dělaly dvě věci dohromady: hlasitost určila, kde se mluví, a přepis určil, která z těch hlasitých věcí je replika a která je „stop“.

Stroj slyší přesně kdy. Co se říká, ví pořád líp člověk, co u toho byl.

Ty tři vteřiny ticha nebyly pauza, ale nakonec i materiál

V hotovém videu je pět tichých prostřihů. Sklenka zastavená na půl cesty k puse. Oči, co se zvednou od papíru a hned zase sklopí. Ruka, jak škrtá. Koukání do hrnku. Ta u okna beze slova. No jo, jenže ta většinou kouká ven.

Ani jeden z nich jsem netočila.

Všechny jsou vyříznuté z těch tří vteřin, co jsem po každé větě mlčela a čekala.

Nejlepší repliku jsem nenatočila

Ta s propiskou měla ve scénáři větu: „To je jedno, důležitej je rytmus.“ Zapomněla jsem ji.

Na jejím místě je teď záběr, kde nezvedne oči a škrtá dál. Ostatní tři se hádají o pravdu, ona řeší čárku a nekomentuje to.

A pak si písnička zazpívala zadání

Hudbu jsem si k tomu nechala vygenerovat v Suno.ai. Líbí se mi. Použitelná je do tří minut a patnácti vteřin. Pak si vzala zadání, které jsem do toho pole dostala pomocí jednoho kliku v aplikaci. Tighten the pre-chorus so it hits harder. Give the bridge a more unsettling turn.

Kdybych to nedoposlechla do konce, mám na Facebooku milostnou baladu, která uprostřed přejde do nudné porady.

Uprostřed videa je jedna věta, u které hudba mlčí

Jedna z těch čtyř tam druhé řekne něco, co by si nikdo jiný dovolit nemohl. Hudba na tom místě nejde dolů, jde na nulu. Nikdo na tu větu neodpoví. Rána bez podkresu je dvakrát hlasitější.

Poslední záběr je ta prázdná židle. Málem nebyl použitelný. Telefon se mi při něm klepal a z obou stran vjížděly do obrazu dětské fotky ze zdi, které do videa o knížce nepatří. Čistá byla jedna jediná vteřina. Zpomalila jsem ji tři a půl krát a z třesoucího záběru se stal pomalý nájezd.

Přes židli hraje Who’s Writing This a v tu chvíli zpívá And what did he say? Nobody answers, and the page just turns away.

Ta otázka padne ve videu česky. Nikdo na ni neodpoví. Anglicky ji zopakuje písnička a odpoví si sama ❤️