Do ticha hodit atomovku

Do ticha se nedá křičet. Zkoušela to. Vrací se to jako vlastní hlas, jen o poznání trapnější.

Potřebovala do toho ticha hodit atomovku. Rozpočet byl jen na to, vyfotit se jako padlý anděl.

Nahá, černá křídla, listí a studená zem. Padlý anděl vypadá na fotce jako pád. Ve skutečnosti je to zatnuté břicho, zadržený dech a fotografka, která opakuje:

ještě chvilku, ještě chvilku.

Bytost, která spadla z nebe, má nejspíš taky husí kůži. To se na obrazech nemaluje, na fotkách se to nesnažíš zvýraznit.

Ale vyšlo to. Z toho světa, který jí tehdy přišel pořádně připosraný, dostala aspoň zrnko vášně.

Pak se oblékla a křídla se ukryla do kufru. Cestou domů koupila rohlíky na snídani a v šest vařila večeři.