Kluk z minulosti

Stan si postavila pod jabloní, která toho za svůj život viděla tolik, že kdyby uměla psát, napsala by bestseller:

Kolik žen pode mnou prožilo orgasmus.

Ladnost, se kterou ten stan stavěla, ji samotnou překvapila. Kdy naposledy? Když byly děti malinké a ona ještě věřila, že rodina se dá postavit podle návodu.

Jela sama. Kamarádka odřekla den předem.

Rodina, víš, jak to je,

stálo ve zprávě, ze které kapala vina.

Laura to znala. Vždycky se objeví něco naléhavějšího než malý hudební festival.

Zaparkovala svou lehce unavenou Dacii, která dávno rezignovala na představu, že by se někdy měla lesknout jako z reklamy, a rozhlédla se po louce.

Na festivalu je skvělé aspoň to, že je jedno, jestli má člověk vytahané tričko, kolena od bláta a mastné vlasy.

Horší je být sama v davu lidí, kteří se přišli mačkat jeden na druhého.

Jediné řešení bylo mačkat se s nimi.

U stánku s pivem

Hudba ji s přicházejícím soumrakem vtáhla blíž k pódiu. Zazněl klasický festivalový hit o tom, že život je buď skvělý, nebo naprosto děsivý. Rytmus ji brzy začal hypnotizovat. Zapomněla na svou počáteční úzkost a rozhlížela se kolem.

V davu spatřila povědomé obrysy.

Marek. Programátor Marek. Ten typ člověka, který by měl festivalové šílenství ze zásady ignorovat. Muž, který si podle Laury v životě dobrovolně nesedl na trávu.

Přesto tu z nějakého důvodu stál ve frontě na pivo. Pojilo je pár společných známých a možná nějaký nudný večírek, na který už oba raději zapomněli.

Ahoj,

hlesla za ním ve frontě na pivo. Hned toho trošku zalitovala. Její hlas zněl o tři tóny veseleji, než chtěla.

Copak jsem právě objevila luxusní boty ve slevě?

Marek zamrkal a otočil se za hlasem. Pak se usmál.

Měl zvláštní poloviční úsměv. Na hranici někde mezi omluvou a výsměchem.

Ahoj.

Koupila si pivo, otočila se, a chtěla zmizet. Jenže sotva udělala krok, uslyšela za zády jeho hlas.

Počkej. Odkud se známe?

Zastavila se.

Ty nevíš?

Popošel blíž.

Tuším. Ale nejsem si jistý. Konference? Nebo nějaký projekt?

Asi něco takového,

odpověděla a tentokrát se na něj podívala.

Zkoumal ji. On asi zrovna neobjevil boty ve slevě, ale rozchodil zaseklý program.

Hledal přesnější odpověď někde hluboko v ní. Ne na ní. V ní.

No, asi ano,

řekl nakonec.

Ale nevím, jak jsem tě mohl v tomhle životě zapomenout.

Pojď se mnou

Instinktivně přitiskla ruce k tělu.

Bylo na něm něco, co ji táhlo a zároveň varovalo. Působil lehkovážně. Jako by všechno byla jen hra. Jen ten pohled napovídal, že hrou mohl být i on sám.

Tak už sis vzpomněl,

řekla a měla se k odchodu. Udělal krok blíž. Hlas mu změkl.

Neodcházej. Pojď se mnou na chvíli. Něco ti ukážu.

Zaváhala. Rozum jí říkal, ať jde zpátky ke stanu.

Ať je raději sama. Ale probudila se v ní dávno odložená touha. Aby ji někdo nenechal odejít.

Dobře. Na chvíli.

Ztratili se spolu v davu. Šla za ním dobrovolně a s příjemným neklidem. Jako když člověk tuší, že nastupuje do vlaku, který jede opačným směrem. Přesto nastoupí.

Opačný směr totiž někdy voní líp než správné rozhodnutí. A tenhle voněl pivem a létem. A klukem, kterého si její tělo zapsalo do všech orgánů rychleji, než stará jabloň spustila své vyprávění o orgasmech.

Pohádka trvala jednu noc. A pak téměř dalších pět let.