„Představila jsem si vajíčko.“ Co mi ke knize řekla editorka

První kapitolu jsem napsala dvanáctého července 2021. Tři dny po festivalu, na kterém to celé začalo, a to jsem ještě netušila, že píšu knihu. Myslela jsem, že to bude pár dílů.

Poslední kapitolu jsem dopsala letos v květnu. Čtyři roky a deset měsíců.

A od té doby se učím, jak má vypadat kniha, protože dopsat příběh a napsat knihu jsou dvě různé práce.

Nedávno jsem v 11:11 v noci poslala editorce verzi knihy. Osmou srpnovou za deset dní. Mezi sedmou a osmou verzí uběhlo padesát minut.

Jana Uvízlová, která mi slíbila s tímhle úkolem pomoci, už ji jednou v ruce měla. Jenže tehdy to byla úplně jiná kniha.

Editorka ji četla v mnohem surovější verzi

Dostala ji v polovině června tohoto roku. Byla to hromada textu, samej nepořádek všude kolem.

Začátek ušel. Jenže tam, kde to mělo gradovat, to umíralo.

Nějakým zázračným způsobem to dokázala přečíst celé, klobouk dolů!

Já jsem na tom mezitím pracovala a uvědomovala si, na kterých místech je problém. Nejen konkrétní situace, ale i přístup ke psaní obecně. Ze začátku byl příběh celkem jednoduchej a zábavnej, ale později čím dál těžší.

Jana si rukopis přečetla a poslala mi nedávno svoje poznámky nadiktované do telefonu.

Každou z nich jsem ověřila v textu. Kolikrát se to tam doopravdy děje a ve kterých kapitolách. Co chybí, čeho je tam moc.

I po mých opravách sedělo skoro všechno. Jedna jediná poznámka ne. Ptala se mě na postavu, která v knize v tu chvíli už dva měsíce nebyla. Protože četla tu starší verzi, kterou jsem jí sama poslala.

Jedno z poučení: lidem dávej přečíst tu verzi, kterou chceš mít přečtenou. Podruhé už to číst chtít nemusí! 🙂

Nejdřív jsem si ji ale musela přečíst zase já

Šedesát čtyři tisíc slov. Moje vlastní věty, téměř pět let mého života napsaného ve třetí osobě. Nedělala jsem to poprvé, celou knihu jsem přečetla několikrát. Po větách, kapitolách i větších částech, jak byl čas.

A pokaždé jsem četla jinou knihu, protože pokaždé jsem byla někde jinde já.

Dohodly jsme se, že to stihnu do patnáctého srpna, než se děti vrátí z tábora. Zvládla jsem to o pár dní dřív, uff! Když otevřeš vlastní knihu, buď ji přečteš celou, nebo ji asi vyhodíš do koše na ploše. A tak jsem využila každou volnou minutu, kdy mě neobléhaly děti.

Opravila jsem třicet pět překlepů. A šestnáct nových jsem vyrobila. Pak jsem opravila dvacet tři dalších a nasekala devět.

To už není nešikovnost, to je zákon. Text není stav, text je pohyb. Každý průchod něco opraví a něco na začátku knihy rozbije.

To je jeden z důvodů, proč se to tak blbě dělá po večerech a po kapitolách.

Co mi Jana vytkla (a díky!)

Některé poznámky vypíšu. Takový seznam nikdo nikdy neukazuje! 🙂 Konkrétní místa si nechám pro sebe, ať si je čtenářka najde sama, až kniha vyjde 🙂

• Opakuješ se v obrazech. Jmenovala jednu metaforu a tipla si, kolikrát v knize je. Netrefila se. Bylo jich o kus víc a v několika obměnách. Pak přidala další dvě. Všechny tři patří k obrazům, které mám ráda. Právě proto jsem je přestala vidět.
• Nevím, z čeho ti dva žijí. Nejtvrdší poznámka z celé nahrávky. V knize se peníze řeší pořád. A nikde se neřekne, odkud jsou. Čtenářka tak ví, kdo platí, a neví z čeho. A je z toho pak cejtit nedůvěra.
• Nechápu, čím ji ten člověk dostal. Kniha o něm tvrdí, jaký je, ale nikdy to neukáže. Důsledek je krutější, než by člověk čekal. Podrývá to hlavní hrdinku.
• Jak daleko za ním jezdí? A proč on nejezdí za ní? Vzdálenost není v knize ani jednou vyčíslená. Přitom se to spraví jedním číslem. Jenže to číslo tam musí být, jinak si čtenářka nemá co spočítat.
• Představila jsem si vajíčko. Jedno přirovnání jí ukázalo přesný opak toho, co mělo. Já viděla křehkou věc, která pluje. Ona viděla něco, co se rozmáčkne a steče po pánvičce. Přesně tak vypadá obraz, který si autorka pamatuje odjinud než z vlastní knihy.
• Moc počítačových termínů. Dělá něco s počítači? Ano. A taky se hrdinka učí jeho řeč. Jenže čtenářka neví ani jedno z toho. Kontext! Už ho máme, uff!

Tři pravidla, která jsem si z téhle zkušenosti odnesla

1. Pravidlo první zmínky. Když se něco objeví poprvé, musí u toho stát, co to je. Vypadá to jako formalita, dokud nenajdeš v knize kapelu, kterou čtenářka přečte jako stát, a řeku, kterou přečte jako město. Autorka to jméno zná, takže ho nevidí. Čtenářka vidí jenom to jméno. Projela jsem podle toho pravidla celou knihu. Kapely, festivaly, ceny, léky, kopce, polévky.
2. Konec kapitoly není shrnutí toho, co jsi právě četla. Buď poslední odstavec něco udělá, nebo tam nemá co dělat. Test je jednoduchý: dá se škrtnout a kapitole nic nechybí? Pak je to sumarizace. Mám skoro devadesát kapitol a je to práce fakt na dlouho.
3. Konstatovat, nesoudit. Nejtvrdší věta v knize je vždycky ta, po které nenásleduje ani slovo vysvětlení.

Moran a Ernaux, a proč zrovna ony

Velkou inspirací mi byly dvě autorky. Dva úplně jiné způsoby, jak popsat ženský život.

Annie Ernaux píše tím, čemu se říká écriture plate, plochý styl. Strohé oznamovací věty, žádné metafory, žádné pojmenované emoce.

V praxi to vypadá takhle. Místo „byla z toho nešťastná“ napíšeš, kolikrát za měsíc jí napsal a co to bylo za zprávy. Kolikrát za večer kontrolovala telefon. A že se ty intervaly zkracovaly. Emoce je pak v odstavci celá, jenom ji nikdo nepojmenoval. A proto se z ní nedá vycouvat.

Caitlin Moran je ten druhý konec. Humor, tělo, drzost, konkrétní absurdní obrazy. Tam, kde je scéna živá, se nechá rozjet.

A proč zrovna tyhle dvě: Moran jsem si oblíbila před dvěma lety. Čerpala jsem z jejího stylu. Při psaní mi nedovolila zůstat dlouho vážná. Díky Ernaux jsem zakázala hlavní hrdince fňukat.

Kniha o pěti letech v jednom vztahu má obě ty propasti otevřené. Buď z ní bude nářek, nebo nuda. Když nevím, jak větu napsat, představím si verzi podle Ernaux. A většinou stačí nechat fakt a škrtnout výklad. Vysvětlivky, druhá metafora v jedné větě a pojmenované emoce jdou pryč.

Humor a tělo zůstávají.