Držela to pohromadě vlastníma rukama

Držela to pohromadě vlastníma rukama a už si ani nepamatovala, kdy začala. Co se jí pod nimi rozpadalo, sešívala tenkou nití, kterou si vytáhla z krajkových kalhotek. Dlouho tomu říkala láska. Jiné jméno pro to neznala. Až jí to jednou došlo. Ruce, které neustále něco drží a opravují, nemůžou pohladit. Nemůžou nic nového vytvořit. A tak rozevřela dlaně. Poprvé po letech byly prázdné a nemusely dělat vůbec nic.

Akce korektura. Čtu tu knížku po sobě znovu, a rozhodně to není naposled. Napsat knihu je ta rychlá část. Pak už se v tom člověk musí pohnípat, utopit, zaseknout.

Čtu ji zrovna teď, probudila jsem se brzy, děti ještě spí. Za pár dní zase odjedou a v chalupě bude na chvíli takové ticho, v jakém se lépe přemýšlí a škrtá 🙂

Roky jsem ten příběh psala po večerech. Rukama, které zároveň držely vztah, co se pořád rozpadal. Dneska ty ruce drží jenom pomyslnou tužku nad vlastními větami. Je to náročné, ale i přesto o hodně lehčí.

Jestli je ti poslední dobou taky tak nějak všelijak, i když je konečně vlastně dobře, tak věz, že to tak chodí ❤️

Smutek si někdy počká na dobu, až máš uklizeno 🙂