Čau půlprázdniny

Půlka prázdnin, mokré ručníky na plotě, děti v jednom kuse hladové. Seděla na schodech u chalupy a psala si větu, kterou nechtěla nikomu poslat.

„Skoč, vejdi, spadni, ale hlavně pak plav. Mokrej budeš vždycky. Čau půlprázdniny.“

Znělo to jako rada pro vodáky, jenže ona zrovna na žádné řece nebyla.

Tohle psaní vět a útržků myšlenek dělala často. Byl to jediný způsob, jak si sama sobě odpovědět, když se ptát nebylo zrovna koho. Papír aspoň mlčel poctivě.

Tu větu si schovala, jako se na vodě schovávají suchá trička do igelitu.