Jaké by to bylo?

Nedalo jí to spát. Přehrávala si, jaké by to bylo, kdyby se ještě jednou potkali. Po čtyřech měsících, po roce. Objali by se? Mlčeli by na sebe přes stůl? Nesnášeli by se, nebo by skončili v jedné posteli jako pokaždé?

Byly tři ráno a bylo horko. Okno dokořán a vzduch nikde. Probírala ty možnosti jako někdo, kdo počítá ovce před spaním. A přitom doufá, že jich bude dost a nakonec usne.

Pak jí došlo, že žádnou z nich nemá v hlavě poprvé. Nejspíš by se objali. Nejspíš by se milovali. A ona by mu pár dní zase věřila, že je dobrý člověk. Protože to bylo vždycky snadné a on to odjakživa uměl.

A pak by si vzpomněla na všechno ostatní.

Otázka nikdy nebyla, co by dělali. Otázka byla, jak dlouho by jí to trvalo. Kdysi roky. A teď?

Rukopis mám u editorky, pročítám ho zase spolu s ní a bude to ještě pár kol.

A při každém čtení mi dochází, že nejzajímavější v té knize není, kdy Laura odešla. Je to otázka, kterou si pokládala pořád dokola: „Co by se stalo, kdybychom se ještě jednou potkali? Co bych cítila?“

Jestli máš někdy tuhle otázku v hlavě taky, nemusíš si na ni odpovídat.

Zkus si místo toho spočítat, za jak dlouho ti to došlo minule 🤎