Čtrnáct dní na Sicílii

Slunce, které neumí pálit jinak než do morku kostí. Pistáciový krém, pršut s gorgonzolou, pomeranče s cibulí a olivovým olejem. Kamínky ukradené na Etně… a v parku je málem pokousali psi.

Ale byli spolu. V noci, ve dne, v autě i na pláži. Vraceli se s pískem na chodidlech a solí ve vlasech a Marek ji rychle vedl do jejich úzkého pokoje. V tu chvíli neexistoval celý svět, natož horká Sicílie.

Někde po cestě ji vyfotil. Opřenou o černého brouka, s cigaretou, s lahví vína. Byla šťastná. Itálie v jedné fotce.

Poslední den u oběda řekl mezi jídlem, jako by si objednával kávu, že do konce měsíce s ní být nechce.

Vidlička jí zůstala v půli cesty k puse.

Polkla. Zaplatila svoji část oběda.

⁂

Tuhle kapitolu jsem včera zkrátila.

Původně za tou účtenkou stál ještě jeden odstavec. Laura se v něm usmívá a říká si, že to světlo ze Sicílie jí nikdo nevezme, žádná krutě vyřčená pravda. Editorka ho označila a napsala, že jí to nesedí. Pak označila odstavec nad tím a napsala to znovu. Pak ten pod tím a napsala to potřetí.

Došlo mi, proč. Laura si na konci kapitoly sama přispěchá na pomoc. Sedře ji scéna a poslední odstavec ji zas slepí dohromady, aby to dokázala unést.

Tak jsem ten odstavec smazala. Končí to teď na rozdělené účtence. Protože bolest nezalepila.

E-kniha vyjde o Vánocích, doufám! 🤎🙂